Den první

V březnu letošního roku jsme narazili na úžasnou nabídku jet do Bretaně a do Normandie. Poznávací zájezd na čtrnáct dní. Kdo by odolal? :) A tak jsme se v úterý začali balit, nakoupili jsme spoustu jídla a ve středu 21. 7. 2004 ověšení jak vánoční stromečci odjeli na Černý most, kde byl sraz.

Ve vedru jsme seděli u benzínky, dokud nás nepřišly vyzvednout holky. A pak už jsme jen koukali na výstavní Neoplan, který nás měl celou dobu vozit. Autobus vyjížděl z Hradce i s lidma, my jsme byli druhou zastávkou a poslední byla v Plzni. V podvečer jsme byli na Rozvadově a pokračovali jsme celou noc až do druhého dne dopoledne.

Den druhý

Přejezd do Francie jsme ani nestihli zaznamenat a najednou se stavělo za Le Mans. Odtamtud už to do Vitré, naší první zastávky, nebylo tak daleko. Vitré je malinké městečko, kde je jedna velká katedrála a ještě větší opevněný hrad. Má trojúhelníkový dvůr, ale to jsme na vlastní oči neviděli, jenom přes bránu. Za vyměřený čas jsme stihli dojít i na vyhlídku Tertres Noir. Na Le Château tam byl opravdu krásný výhled... Městem projíždělo i TGV, jenže než jsme stihli vybalit foťák, tak byl o sto kilometrů dál. Nostalgicky jsme se za ním podívali a vyrazili jsme dál.

Protože naši řidiči byli rychlejší, než se původně čekalo, stihli jsme tento den to, co bylo původně plánováno až na den další - dolmen v Roche-aux-Fées. Dolmen je seskupení kamenů, kdy je udělaná jakoby krytá chodba, po stranách kameny a nahoře taky. Mělo to kdysi zřejmě svůj účel, ale zatím nikdo nepřišel na to, jaký účel to byl. Možná to bylo neolitické letiš ... obětiště! Taky prý jen jediný den v roce pronikne sluneční paprsek až na konec chodby. Zkušeným okem technika jsme tuto teorii ovšem okamžitě zprznili. Rovněž se tady dá otestovat, zda je váš partner/partnerka ten/ta pravý/pravá :-)). Pokud každý z dvojice spočítá kameny a výsledné počty se shodnou, pak není pochyb, že se potkal dokonalý pár :-) No, ale jelikož si má člověk nechat nějaké to překvapení do zálohy, tak jsme nic nepočítali ...

Kolem čtvrté hodiny už jsme byli v prvním kempu. Autobus jsme nechali zaparkovaný na cestě, nás vyhnali na louku kilometr od kempu :) Ale naštěstí s volným přístupem do sprch a na záchody.

A večer se konala seznamovací párty. Sedli jsme na karimatky do velkého kruhu a všichni se představili, co kdo dělá, odkud je - stejně si každý pamatoval jen svého souseda a lecky ani toho ne :)) Ale bylo to fajné, aspoň jsme trošku získali přehled, kdo do toho nového stádečka patří a koho máme z autobusu vykopnout.

Den třetí

Náčelník se rozhodl, že nám dopřeje svobody a klidu a odjezd stanovil až na desátou hodinu. Jeli jsme do města Vannes, které je samozřejmě městem přístavním a městem rybářů a hrázděných domků. Katedrála tam taky nechybí, ale ty hrázděné domky jsou zajímavější, krásně udržované, a jak prohlásil Peťa, tak určitě protkané železem. To dřevo už nemůže vůbec držet :)

U hlavní brány do města jsme si koupili první (a ani jsme netušili, že taky poslední) palačinku, navštívili první obchod, koupili si první sýr a bagetu, německé pivo a po malém bloudění se vynořili v zahradách, ve kterých jsme se vynořit chtěli. Camembert s bagetou jsme zbaštili, zapili ho pivem a byli úplně nejvíc spokojení. Sluníčko svítilo na květinové zahrady, které se táhnou podél hradeb...

Tím, že jsme už předchozí den zvládli navštívit dolmen, vyšetřili jsme čas na návštěvu dalšího přístavního města - Aurey. Byla tam veřejně přístupná loď s obchůdkem v podpalubí, malinko nakloněná, člověk už tam pomalu chytal mořskou nemoc :) Prošli jsme se po pobřeží a k večeru už jeli do kempu.

Obrovská plocha, kde si návštěvníci mysleli, že budou mít klid, a najednou přijela taková horda lidí. Takový šok pak prožívali všude :)

Den čtvrtý

Konečně moře!

Po krátké cestě z kempu jsme přijeli do města Locmariaquer. Opodál zastávky našeho autobusu se měl skrývat dávný dolmen přikrytý hlínou na hrobku, ale co všechny zaujalo, bylo moře. Oblázky na pláži, mušle, voda, voda, voda. Ale na dolmen jsme si čas taky udělali :) Má bláhovost, že jsem si myslela, že je průchozí. Po dlouhé cestě malým profilem ve tmě pouze se svitem fotoblesku jsem dostala svůj první klaustrofobický záchvat. Venku se o tom člověku pak ani nezdá, ale bylo to docela nepříjemné... Taky to je pak na fotce vidět :)
Nedaleko tohoto místa je ohrazená plocha, kde skladují menhiry (to jsou takové samostatně stojící kameny, které někdo přinesl z neznámých důvodů z hrozné dálky). Byl tam vstup, jenže protože to bylo vidět i zvenku zpoza plotu, tak většina naší výpravy zůstala venku. Největším menhirem tam je Menhir de Brise, který se ale v průběhu času rozlomil na čtyři kusy. Už někde tady jsme poznali vynikající řidičské umění našich řidičů, kteří se vykroutili s tím obrovským busem v zatáčkách, které bych nevykroutila ani s autem :))

Zlatým hřebem dne byla návštěva Carnacu. Tam se vyskytuje neuvěřitelné množství menhirů, teď je to něco okolo tří tisíc, ale dřív to bylo ještě o mnoho víc, lidi kameny využívali na stavby svých domů. Menhiry jsou srovnány v řadách ve dvou směrech (taková... šachovnice? :)) a vede okolo nich silnice a z druhé strany stezka, kterou jsme ovšem nenašli... Celá trasa je dlouhá čtyři kilometry a dál za ni se dá ještě dojít k osamělému obrovskému menhiru, kterému se říká Obr. Protože jsme měli hodně času, tak jsme k němu došli a nechápeme, jak někdo mohl něco takého stovky kilometrů dotáhnout.

Venku bylo vedro, byli jsme dost utahaní, ale já jsem si ještě nezapomněla na jeden z kamenů sednout, protože pověra praví, že když si žena sedne na menhir, tak bude plodná. A přece jen někdy ty děti mít chci :)

Tumulus se říká hrobce. A tumulus sv. Michala musel být snad masový hrob :)) Je to proti ostatní krajině vysoký kopec, na kterém stojí kaplička a je tam hezký výhled do kraje.

Tato noc byla jediná, kdy jsme nespali v kempu. Zakempovali jsme kousíček od pláže, takže jsme měli všechny věci okamžitě plné písku. Ale koupání za to stálo. Na pobřeží hodně fouká, když se vykoupete, tak je za chvíli zima, šli jsme se tedy projít po pláži, nasbírat první úlovky a pak se ještě jednou vykoupat do přílivu.
Večer jsme rozdělali víno, seděli nad pláží a koukali na západ slunce. Romantika jako dlouho ne :)

Den pátý

Po dni s megalitickou kutlurou jsme měli den s bretaňskou kulturou. Původně jsme sice mysleli, že do Quimperu vůbec nedojedem, jak v buse smrděly všechny nakoupené sýry a obzvlášť ten náš, ale nakonec se podařilo a my jsme obkroužili kulaťák a vrátili se na parkoviště mimo centrum. Dozvěděli jsme se, že ve městě je jejich tradiční festival neboli pardon s kroji, pochodem a zpíváním v ulicích. Šli jsme se tam podívat, ale vstup do města byl za šest euro. A to se nám výrazně dávat nechtělo, no jo, socialové :) Náčelník je ale povaha neoblomná a přemluvil tam strážce, abychom se mohli podívat jenom na město, že jsme přijeli z dálky a vůbec... Za to naše "češství" se sice občas stydím, ale samozřejmě že radost to udělalo všem a rádi jsme za zábrany vklouzli.

Projít nějak rozumně městem byl sice trošku problém, ale zase jsme viděli to, co se možná jen tak někomu nepodaří. Průvody v ulicích, dudy a píšťaly spolu s bubny. Zpěv téměř ne, jenom hudba a tanec, ale bylo to naprosto úžasné, zážitek na celý život. Škoda, že nemáme foťák se záznamem zvuku, sice máme nějaká videa, ale bez toho zvuku to není ono... Nakonec jsme došli ke katedrále, která byla obehnaná lešením, ale dovnitř se jít dalo. Byla veliká a hezká a podivně zalomená, katedrály jsem zatím viděla jenom s rovnou lodí a ne se záhybem :) Taky jsme koupili pohledy a poslali je domů. A od pouliční prodavačky dostali karamelku... Přes řeku tam je hodně mostíků a mostů, které jsou doslova obsypány květinami. To mě dost fascinovalo, muškáty jsou úplně všude, když projíždíte pod železničním mostem, tak tam taky visí květináče. A tady to byl extrém.

Když jsme se sešli u autobusu, dozvěděli jsme se o mimořádné zastávce v městečku LocRonan. Bretonština je "svůj" jazyk a Loc znamená svatý, takže to byla vlastně vesnice Sv. Ronana. Nutno říct, že ten jazyk je i daleko jednodušší než celá francouzština, třeba Carnac tam mají prostě jako Karnag. Žádné zbytečnosti, jak se to čte, tak se to i píše a hotovo. Tento přístup se mi dost líbil :) A teď k tomu městečku. Jelikož jsem před jeho návštěvou snědla skoro celý sýr, Peťovi už hodně smrděl, tak mi moc dobře nebylo a přišlo mi dost nudné. Kostel sice velmi hezký, ale jinak město plné cetek, asi tak, jako kdybyste prošli Karlovou ulicí v Praze, akorát přizpůsobeno na francouzské poměry - matrijošky se tam ale naštěstí nenajdou :)

Hned poté jsme se zastavili u druhé nejvyšší "hory" Bretaně - Menéz Hom, 330 m n.m. Byla tam zima jako v psírně, rozhlídli jsme se po kraji a běželi zpátky. Dalším zastavením byly naše očekávané útesy. A naše očekávání rozhodně nebylo zklamáno, ba naopak. Zastavili jsme na Pen-Hir, kde jsou poměrně vysoké útesy a dole je běžně příboj, který jsme sice asi neviděli, ale i tak to stálo za to. Skákali jsme tam po kamenech, kochali se okolím a skláněli nad kytkama (a taky čůrali :)). Doběhli jsme i k několika bunkrům, snažili jsme se držet Pampalini styl (Lukášův a Ráchelin běh všude) a prohlídnout si úplně všechno! Na prohlídku placeného bunkru ale už nezbyl čas, tak jsme si to museli nechat na jindy.

Večer jsme zakempovali "U borovic", pokud jsem to pochopila dobře, v místech pro karavany jsme rozbili tábor. Bylo to tam hodně příjemné a Petr Želiezko alias vedoucí zájezdu alias náčelník alias Petržel nám řekl, že na pláž je to údajně dvacet minut chůze. Rozpálení po horkém dni a s vidinou nádherných vln jako na Quiberonu (tam, jak jsme spali předchozí noc) jsme vyběhli a po půl hodině se konečně k tomu moři blížili. Ale překvapení... U zátoky byl přístav, takže voda byla špinavá a plná zelených nechutných řas, nemluvě o její teplotě :) Jestli se chcete nechat někdy pořezat vodou, tak jeďte tam, protože takovou kosu jsme dlouho nezažili :) Nedalo se to ani rozplavat, takže jsme za chvíli přebrodili řasy zpátky a cestou do kopce se ani nezapotili, jak jsme byli zmrzlí. Trvalo to slušně dlouho... No a konečně po třech dnech sprcha! Tekla střídavě teplá a studená, ale oba jsme vychytali tu teplou, takže jsme byli spokojení a seděli pak se Stáňou a Marií a Robertem u kafe a vína (Rosé de Loire). Moc příjemný večer...

Den šestý

Holky nás překřtily na Růžováky. Nevím čím to mohlo být, možná tím, že jsme pili pouze růžové víno? Možné to je, každopádně Rosé de Loire z předchozího večera zatím vyhrávalo. Takže když jsme vlítli do supermarché, koupili jsme tohle a pak na ochutnávku ještě nějaké nové. A pro změnu cukrový meloun, sýr zase chvíli necháme odpočívat.

Tento den byl dnem kalvárií a farních ohrad. Jako první jsme navštívili Sizun. Bylo hodně pošmourno a velká zima, od druhého dne, kdy chvíli pršelo, taková zima nebyla, tak jsme z toho byli nemile překvapení, natáhli mikiny a šli zkoumat, jak to tenkrát ti naši předkové postavili. U kostela měli hezoučké muzeum, kde byla dřívější zavírací postel. Byla udělaná jako skříň, maličká, a nad hlavou rodičům visela kolíbka. Teda v noci se vzbudit a leknout se, tak to na hlavě musela zůstat dobrá boule :) Oběhli jsme kostel pro zahřátí a rychle se vrátili k autobusu. Řidiči vycítili svoji šanci a začali prodávat kafe a čaje. Byla vážně velká zima :)

První velkou společnou prohlídkou byl Kerouatský mlýn. Je to skanzen (skupinová vstupenka 1,5 EUR) a zpočátku jsme byli trošku rozpačití. Viděli jsme koželužnu, kde se dřív činily kůže, malého kozlíka a pak jsme přišli k místu, kde měla být zachovalá železnice. Nikde jsme nic neviděli! Proběhli jsme to svorně okolo a Petr pak zjistil, že ta železnice končila kilometr před skanzenem... Asi si tady koupíme nějaký pozemek a začnem taky na tom vydělávat :) Pak tam měli králíky - malý i s maminkou, která jim pořád ujídala jídlo. Asi je nikdo moc nekrmil... Tak jsem jim dala pár pampelišek a fandila Peťovi, který tam hrál s dřevěnými koulemi kuželky. Měli tam takových pár her pro pobavení.
Pak jsme vylezli na takový minikopeček a přišli konečně vlastně do toho skanzenu. Nebo spíš do několika málo budov. Na stěně bylo pár fotek o tom, jak se láme břidlice a dělají se z ní střechy, jeden domek zůstal tak, jak v něm dřívější obyvatelé bydleli, další byla stáj... Velmi autentická a současná i s "vonící" slámou :) Francouzi by se k nám asi měli přijet podívat, jak vypadají skanzeny. Ale byl tam funkční mlýn, kde jsem se konečně pořádně podívala, jak to vlastně fungovalo. Společnými silami jsme s Peťou vypustili náhon k mlýnu (no vypustili, trošku upustili... ) a bylo nám vyčiněno :) Mlýnské kolo se skoro přestalo točit, ale určitě jsme tím nezpůsobili žádnou katastrofu. Aspoň doufáme... Neobjevilo se někde něco zajímavého v novinách o Kerouatském mlýně? :))

Když jsme se vrátili k autobusu, poobědvali jsme bagetu s veselou krávou a se Stellou Artois. To čtrnáctistupňové pivo na sluníčku dělá divy :) V autobuse jsme usnuli a než jsme se nadáli, tak jsme byli těsně pod nejvyšším vrcholem Bretaně, Roc'h Trevezel, jehož nejvyšší bod je v nadmořské výšce 384 m. Je to několik rozlezlých skal oddělených křovisky, které jsme ale zdárně zdolali a došli skoro až k vysílači, který byl kousek odtamtud. Po silnici jsme se vrátili k autobusu a vyrazili k dalším farním ohradám.

Na řadě byla vesnice Guimiliau. Teď jsem ji viděla v jednom časopise a bez těch lidí je to ještě daleko krásnější než když jsme tam byli s davem turistů :) Kalvárie veliká, krásně udělaná, pro ty, které tohle zajímá, určitě mimořádný bonbónek. Zastávka nebyla dlouhá a vydali jsme se na poslední kalvárii toho dne, do St. Thégonnecu. Místní kostel před pár lety vyhořel, jsou tam fotky, které nás zajímaly víc než kalvárie, Peťu už bolely záda a já jsem toho měla taky docela plný zuby, tak jsme si to jenom krátce prohlídli a vrátili se zpátky. Kvůli jednomu cizímu psovi jsem si odřela ruku, když jsem se ho snažila chytit. Nevděk světem vládne. Ale zato jsem měla odměnu. Mimo plán jsme zastavili ve městě Morlaix, kde je vysoký železniční viadukt. Ten jsme si jenom prohlídli a už jsme svištěli do kempu.

Ten den ale ještě nebyl konec všem vycházkám. S Marií a Robertem jsme se vydali k moři, které bylo kousíček, ale do centra města Locquirec to byla ještě další svižná půlhodinka. To už začaly bolet záda i mě... Ale zato jsme si dali výbornou zmrzlinu a víno a čirou náhodou se seznámili s partou šestnáctiletých Francouzů. Byli dost feeestovně opilí, ale byli ochotní komunikovat v angličtině, Peťa si zahrál na kytaru a dost dobře jsme se s nima pobavili. Akorát ta cesta zpátky už nás vůbec nebavila :)
V jednu hodinu už jsme spinkali ve stínu velké lodě, která stála uprostřed kempu...

Den sedmý

Do sedmého dne jsme aspoň někteří (já) nevstupovali s příliš dobrou náladou. Bylo chladno a zataženo, tak jsem byla nafouknutá a vůbec jsem se netěšila.

Jeli jsme na ostrov Ile Grande. Ale tam se mi nálada rychle spravila. Při přechodu polobažinou sice ještě ne, ale už tam se mi líbily lodě ležící na suchu a pavučiny plné rosy a kapek. Když jsme obešli kus ostrova, tak jsme se najednou ocitli na skalnatém pobřeží. Chvíli jsme se kochali, pak jsme se podívali na dávný avalon krále Artuše - tam se prý scházeli k poradám (to určitě) jeho rytíři. Nevěděli jsme, kdy je sraz, tak jsme chtěli doběhnout ostatní, ale stejně jsme se vydali na skalnatý výběžek, u kterého to bouřilo nejvíc.
Na ostrově je ornitologická stanice. Nevěděla jsem, co tam bude vidět, ale venku mají velkou voliéru, ke které se stahují všechny racčí živly z okolí. Seděli na pletivu a řvali jeden přes druhého. V té voliéře byli nějací ptáci, ale jací, to teda nevím. Ošetřovatelky jim přinesly rybičky, a to byl teda řev. Hlavně těch racků, kteří nemohli dovnitř :) Záviděli a dělali nám přelety nad hlavou, což jsem odnesla několika srdečními příhodami :) Byli obrovští... Velicí ptáci, kterých se člověk i začne bát.
Procházka po ostrově měla mít asi sedm kilometrů, tak jsme přidali do kroku, abychom ho teda celý obešli. Bylo to nádherné, jít podél toho pobřeží, ale na konci už docela dlouhé. Značení tam teda mají přehledně (jakože člověk nezabloudí), ale vůbec se nedozví, jak daleko to ještě je, a protože tam všude mají červené značky, jiné jsme snad neviděli, tak už jsme měli pocit, že se blížíme Austrálii nebo něčemu takovému :) Poslední jsme ale nebyli, dali jsme si něco k jídlu a pokračovali (tentokrát už s dobrou náladou) dál.

Všude mají nazvaná pobřeží podle něčeho. A tohle se jmenuje Pobřeží růžové žuly. Trégastel je vesnice, kde z toho asi docela těží, ale není divu. Jsou tam obrovské samostatné balvany, na které se dá lézt a dívat a taky se tam dá hezky koupat. Mají tam mořské akvárium, ale na to jsme bohužel neměli čas. Běželi jsme na poloostrov (zdálky to tak vypadalo, aspoň pro mě), jenže se z toho stal přílivem ostrov, tak jsme se přebrodili na druhou stranu. Člověk si tam příjde opravdu maličký, ty kameny jsou neuvěřitelně obrovské a ohlazené a dá se těžko věřit, že tam drží v takových polohách jako - na špičce... a tak :) Cestou zpátky se ještě moře trošku zvedlo, tak jsme brodli malinko víc, ale aspoň jsme si umyli nohy :)

Poslední zastávkou byl Ploumanac'h. Jsou tam nějaké bájné kapličky, které jsme ale nenavštívili. Nejdřív jsme se totiž museli vykoupat! Bylo nám hrozný vedro. Ta voda nás teda zchladila docela rychle, ale to oblíkání pak - měla jsem dlouhý kalhoty a uzavřený boty a nemít tam písek a vodu bylo umění. Když jsem to zvládla, tak jsme vylezli po nějaké cestě k majáku. Mysleli jsme, že to bude poměrně obyčejné, ale to byl výhled! Úžasné skály, maják postavený z kamenů té samé barvy, vlny... Peťa by prolezl, co mohl, ale museli jsme zpátky, tak jsme se proskákali po kamenech (upozorňovali, že cesta není vhodná pro kočárky :)) - a pak čekali čtvrt hodiny na opozdilce.

Pak už byl kemp ve městě Paimpol... Spali jsme na fotbalovém hřišti, sprchy jsme měli tam jako sportovci a bylo tam spousta komárů, ale spát se tam dalo :) Nedaleko bylo osvětlené opatství, kam se nám už ale nechtělo...

Den osmý

Pokousaní od komárů jsme se nalodili do autobusu a nechali se odvézt o několik desítek kilometrů dál na mys Fréhel. Řidiči to mají neuvěřitelně vychytané, pustili Ice Age a ve chvíli, kdy jsme zastavovali, tak začaly běžet závěrečné titulky. V kempu ráno moc vedro nebylo, ale tady už se obloha úplně protrhala a slibovala krásné počasi. Vystoupili jsme, a to jsme ještě nevěděli, že ten úžasný maják je jenom začátek toho všeho, co uvidíme.

Jsou tam sedmdesátimetrové útesy. Takže je máme focené zboku, zezadu, shora, obráceně a pak ještě s kytičkama, protože jsme se museli náležitě vyblbnout :) Naše cesta vedla po pobřeží k pevnosti Fort La Latte. Jsou tam samá vřesoviště a pak takové typické žluté květy, ale to nevím, co je. Cesta to byla výjimečně nádherná. Jeden z nejkrásnějších dnů cesty. Stoupali jsme nahoru a pak zase klesali dolů, pořád viděli počáteční a koncový bod, až jsme nakonec k té pevnosti dorazili. Dovnitř už jsme nešli, podívali jsme se bránou a pomalu se vraceli na autobus.

Na oběd jsme snědli tuňáka, který mi neudělal vůbec dobře a po vydýchaném vedru v autobuse jsem byla moc ráda, že jsme zastavili ve městě Dinan. Pustili jsme naplno pouliční vodovodní kohoutek a máčeli se tam včetně hlav. Bylo to hrozně příjemné a nabrali jsme trochu sil do dalšího pochodu. Městečko jsme prošli vcelku brzy, tak jsme sešli dolů k řece. Cestou jsem potkali korálkárnu - obchod s korálky. Měli jich tam tisíce a tisíce, tolik korálků jsem v životě neviděla. Ulice byly vyprahlé a suché, hlavně když jsme se vraceli od řeky zpátky nahoru. Přes údolí vede silniční viadukt, který jsme viděli z obou stran (zezdola i shora :)) a na kopci stojí veliká katedrála. Ve městě je i orloj a zdálo se nám, že je to celé nakřivo, ale ostatní tvrdili, že ne, tak nevíme.

Byli jsme ze všeho tak rozpaření, že procházka po hradbách korzárského města St. Maló byla velmi krátká - do doby, než jsme našli pláž a vlítli do vln. Bylo to tam skvělý, sice malinko studenější, ale hrozně osvěžující, dokonce natolik, že jsme i zvládli projít ještě další kus hradeb :) Bylo to v podvečer už docela poklidné... Autobus stál u přístavu trajektů, tak jsme dokonce viděli odjíždět velikánský trajekt.

Noc jsme měli strávit v blízkosti Mont St. Michel. A taky strávili. Hned jakmile se setmělo (kolem jedenácté večerní :)), šli jsme se na opatství podívat. Vzali jsme samozřejmě víno a posadili jsme se kousek od řeky (ani jsme nevěděli, že tam je) a seděli tam, dokud nás nevyhnala zima. S řidičema jsme dokoukali Matrix a šli sbírat síly na další den.

Den devátý

Město Mont St. Michel je přístupné celý den a celou noc. Brány opatství se ovšem otvírají až v devět hodin, takže jsme tam před devátou stáli a čekali, až nás pustí dovnitř. (Vstup do opatství na skupinovou slevu nás stál 4,5 EUR). Prohlídli jsme si katedrálu a mysleli, že už je to konec prohlídky. Dost zklamaně... Ale pak jsme objevili dveře, které vedly dál... a pak ještě další... a strávili slušnou dobu na prohlídce. Vypadá to hezky udržované, akorát na věž katedrály jsme se nedostali. Asi to tam není veřejně přístupné... Myslím, že jinak bychom to našli :) Když jsme vyšli ven, tak jsme zjistili, že ten výstup je ještě pod pokladnami, to je pro ty, kteří by tam chtěli jet příště :) Prošli jsme kus hradeb a uliček, je to tam ale obrovské a dalo by se tam chodit celý den, aniž bychom potkali někoho z naší výpravy. Skoro... Když už se blížil čas odjezdu, tak jsme ještě jedli a současně u toho na zábradlí vedoucím k Mont St. Michel sušili prádlo :)) Člověk by nevěřil, kolik lidí láká jet rukou po zábradlí a najednou prádlo? Večer v kempu jsme prali většinu svých svršků a pak to sušili dva dny... tak aspoň ty nejzákladnější trička aby trošku proschla.

Po zastávce v obchodě jsme dojeli do dalšího přístavního města Granville. Šli jsme po pobřežní ulici, kde to bylo dost hnusný, a potom vylezli nahoru k majáku. Byl překvapivě maličký, ale asi zřejmě funkční. Vedle něj stálo nějaké dělo, které bylo roztrhlé - to teda musela být rána. V katedrále jsme byli úplně sami, byla asi dost daleko pro lidi z města, prošli jsme to město a pak už jeli do kempu.

Ten byl u města Countainville a poprvé nám řekli, že autobus nám dovnitř nepustí. Ale dali nás poměrně blízko k němu, takže se to dalo snést. Sprchy tekly víc po stěnách než na toho, kdo se tam sprchoval, ale byli jsme rádi i za to. Proti Mont St. Michel ovšem podstatná změna. Večer jsme hráli karetní hru Uno a Marie prohrála. Za trest musela celý druhý den člověka, který ji pozdravil, oběhnout a zaštěkat. Bylo to zajimavé :)

Den desátý ... den D

Naše první zastávka byla na Pointe du Hoc. To je místo kousek od Omaha Beach, kde probíhala invaze Spojenců (Rangerů) 6. 6. 1944. Jsou tam stále viditelné obrovské krátery po granátech a taky zachovalé bunkry. Maličké temné místnosti, ze kterých šel strach. Osádka tam byla pohřbena pod metry betonu... První setkání s válečným obdobím.

Další cesta vedla přímo na Omaha Beach. Protože je to tak "slavná" pláž, čekala jsem, že zrovna tam bude zachováno nejvíc bunkrů a vzpomínek na osvobození Evropy. Vypadá to tam ale líp než kdekoli jinde, koupání je tam údajně vynikající (Peťa zkoušel) a kdyby nad tím nebyl americký hřbitov, tak by se ani nedalo poznat, že se tam něco někdy dělo. Ten hřbitov dá ale psychice zabrat. Vidět tolik srovnaných křížů, a to je jenom zlomek těch, kteří za války padli. Co se týče úpravy, tak je to tam nádherné, krásný trávník, na kterém se ty mramorové kříže a židovské hvězdy vyjímají... Ale když tím procházíte, tak i v teplém dni je cítit mrazení v zádech...

Bayeux - město, kde je tapisérie (takový vyšívaný koberec :)) o převzetí moci Vilémem Dobyvatelem, a také město, kde je válečné muzeum. Jednomyslně jsme se rozhodli pro to muzeum. Studentský vstup 2,6 EUR. Vesměs se to tam týká Dne D. Je tam spousta uniforem všech různých vojsk, používané zbraně, auta, "památky" na tu dobu. Vojenské karty s válečnou lodí na jedné straně... Dopisní papíry vojáků... A spousta jiných věcí. Promítají tam i film o vylodění v Normandii, ale není výrazně kvalitní.
Když jsme se vraceli k autobusu, rychle jsem ještě běžela podívat se do té katedrály, abych o nic nepřišla :) A pak zase dál...

Přijeli jsme na místo, odkud se střílelo na pláže Utah a Gold - obojí zhruba ve vzdálenosti 20 km. Stojí tam bunkry a v nich (doufejme) nefunkční děla a co já vím, jak se to jmenuje. Aby nás to moc nebralo, tak jsme to pojali humorně - polozili jsme si po kanónu, bunkrech, střílnách a Peťa i po balíku slámy, aby o nic nepřišel. Dokonce jsme se snažili stíhat Lukáše a Ráchel, ale to nám dalo zabrat :) Na bunkru, který byl hlavně jako střílna a pozorovatelna, drží vrchní "poklop" z betonu čtyři tenké ocelové trubky. Zkusili jsme to spočítat a ono to udržet musí, ale na první pohled by tomu člověk nevěřil.

Spali jsme někde na pobřeží, kde byl kdysi vytvořen umělý přístav z kesonů pro spojence. Byli jsme se tam podívat, že bychom se třeba i vykoupali, ale bylo to tam výjimečně ošklivé a radši jsme zůstali na břehu. Byla tam spousta řas, ze kterých dva kluci dělali hrad :) Bylo to jemně nechutné... Kemp sám o sobě taky pěkný kentus, sprchy placené a daleko, protože nás dali na nějakou louku úplně mimo kemp, na kterou jsme lezli přes plot a ještě kopřivami. Ale pozor, byl placený, žádné načerno! Majitel nám prostě neoddělal ani ten plot na chození... A ještě postavil zábrany, abychom snad nelezli dál, než by si přál. Nikdo jiný už tam přitom s náma nebyl...

Den jedenáctý

Směr Caen. Město, které bylo rozbombardováno za války, aby neměli Němci přístup na pobřeží. Dnes se o nutnosti té destrukce polemizuje, protože Němcům to v zásobování výrazně nebránilo. Nevím, co všechno zůstalo stát, nejspíš skoro nic. Vůbec je podivné, že všude zůstávají stát kostelní věže - ale jenom věže. Kostely bývají rozbořené. Možná dobré zaměřování bombardovacích jednotek... Teď tam není poznat, že by se tam stavělo před padesáti lety a je to město jako každé jiné, s bohatými památkami... My ovšem nevíme, s jakými, protože naše největší lákadlo byl válečný memoriál. Bylo mimo naši mapku, ale našli jsme ho a tam se dozvěděli poměrně hodně vysokou částku za vstup. 18 EUR plný, 16 EUR studenti. V hale ale visel Hawker Typhoon 1B a bylo vidět do nižšího patra, co všechno tam může být k vidění, odpustili jsme si večeři v restauraci se škeblemi, které v nás stejně vyvolávají odpor (jak může někdo jíst něco tak slizkého? asi budu sbírat na silnici slimáky a prodávat to :)) a koupili si vstupenky. Strávili jsme tam přes tři hodiny, ale aby se to dalo projít celý a zastavit se někde podrobně, tak na to je potřeba tak tří dnů. Je tam velké množství videí, nástup Hitlera k moci, autentické dopisy vojáků rodinám, audio záznamy... Není to jenom o druhé světové válce, ale i o studené válce a vůbec poválečném světovém vývoji až do dnešní doby. Je tam i expozice o budoucnosti světa v "míru", fotky New Yorku po útoku na WTC a moře a moře dalších věcí. Narozdíl od muzea v Bayeux tady bylo méně zbraní a uniforem, ale zato víc takových právě záznamů a podobných věcí. První větší otřes přišel u oddělení holocaustu. Objevily se tam fotky obětí, plány koncentračních táborů, židovská hvězda... Celá místnost byla černá a svítily tam oranžové elektrické lampičky, které pochmurnou atmosféru jen podkreslovaly. Viděli jsme i zkoušení nukleárních zbraní, dopisy Einsteina Roosveltovi o možném využití jaderné síly (myslel to tenkrát dobře...) - ty zkoušky ovšem byly hodně drsné. Když tam pokusná zvířata odlítaly tlakovou vlnou a pak je vytahovali z trosek, tak to bylo jen pro silné povahy. A to to bylo jenom se zvířaty... Lidi se tam krčili v zákopech kousek od místa výbuchu a zacpávali si uši...
V oddělení studené války jsme se nejvíc zasmáli, protože tam bylo srovnání Západu a Východu. Pro Západ visel ze stropu Rolls Royce, menu od Mc Donald's, novodobé ledničky, super technika - a pro Východ? České sterilované zelí, ze stropu trabant, staré skříně, které má každá babička, plastikové formy na vajíčka, které jsou taky ve spoustě domácností dodneška :) Když si to ale člověk uvědomí, tak to zas tak humorné není, ale my jsme v tom vyrůstali, takže to moc dobře známe... Všechny ty věci, co tam byly. Dokonce tam ležela i fotka Káji Gotta s podpisem :)) Dál se tam objevily veškeré světové revoluce, pád komunismu, Pražské jaro, Kuba, ... A další a další. Promítali tam půlhodinový film, na který jsme se chystali. Byl beze slov a přesto byl výmluvnější než jakýkoli jiný. Když vidíte Vojína Ryana, tak je to hrozné, ale je to pořád jenom film. Ale autentické záznamy z obou stran o invazi, to bylo něco otřesného. Nikdy jsem neviděla "realističtější" film. Pohled na Omaha Beach při útoku - současný pohled - zpátky do útoku... A výborně sestříháno.
Když jsme vyšli na sluníčko, byli jsme rádi, že hřeje a že nad námi nelítají letadla. Velmi poučné...

Dvě hodiny jsme se potom dostávali do přístavu Honfleur, ačkoliv to bylo necelých 50 km. Zácpa, pobřeží, uličky ve městech, promenády... Ale dojeli jsme tam. Udělali jsme si piknik na trávě a potom se šli podívat do dřevěného kostela. Původně tam byl zděný, ale pak ho přestavěli na dřevěný. Zajímavé :) Většinou to tady bylo naopak ... Byla tam zrovna mše...
Z místa, kde jsme stáli, byl dobře vidět Pont de Normandie - svého času největší zavěšený most na světe. To se nedalo nevyfotit :) Pak jsme přes něj jeli, tak jsme si my mostaři užívali, škoda, že jsme se po něm nějak nemohli projít, ale to se nedá nic dělat.

Spát jsme měli v kempu dokonce dvě noci za sebou, ve městě Fécamp. Nechali nás stát s busem před závorou, Petržel odjel s majitelem motorkou někam pryč a strašně dlouho se nevracel. Kdyz přijeli, tak jsme se s tím obrovským busem otáčeli na miniuličkách v kempu, který měl prudký spád do moře... Ale řidiči to zvládli a celý kemp jsme objeli zeshora a tam zaparkovali. Odnést věci bylo docela náročné, bylo to daleko, ale na ty dva dny se to vyplatilo :) Sprchy byly na půjčené žetony, prý moderní elektronika :) Tekla dost studená a hrozný čůrek (kdepak asi udělali soudruzi z NDR chybu?), ale přesto jsem si umyla hlavu a pak toho hodně litovala. Venku byla vyjímečná zima, zalezla jsem do spacáku a hodinu se tam zahřívala. Chvíli poslouchala filozofickou rozpravu, ale pak usnula :)

Den dvanáctý

Téměř volný den... Ráno jsme vyjeli z kempu do města Étretat, kde jsou proslavené skalní brány kreslené i Monetem. Viděli jsme tu krásnou pláž a Peťovi se ani nechtělo nahoru. Nakonec jsme tam ale vylezli a kochali se rozhledem. Byl to hrozný kýč :) Ale nádherný... Prošli jsme se tam a vydali se zpátky, koupat se... Pláž tady byla narozdíl od těch předchozích oblázková, spíš šutrová :) K vodě se bosky jít téměř nedalo. Ale zato voda byla úžasná! Rychle se to svažovalo, takže se nedalo ani pomalu osmělovat, a nedaleko bylo molo. Tak jsme se k němu vydali. Plavali jsme dlouho a pořád doprava, ale nakonec jsme zjistili, že jsme přesně naproti místu, od kterého jsme vyráželi! Byl tam hrozný protiproud... Zpátky se taky plavalo daleko líp, i když to zase odnášelo, ale kromě bočního odnosu to taky odnášelo dopředu :)
Chvíli jsme se slunili, jenže nezdá se to a za chvíli je přííííšerná zima. Tak jsme se sbalili a šli do města. Byl tam obchod, kde měli tři dalmatiny, nádherné, to se nedalo nevyfotit. Na náměstí jsme ochutnali místní kebab a pak už se vrátili do Fécampu.

Odpoledne po nutné polední pauze jsme šli zase na pláž. A tam byl příliv... anebo možná odliv, každopádně obrovské vlny, ve kterých jsme si krásně zablbli. Pak jsme prošli město, Peťa se ještě jednou vykoupal a vrátili jsme se do kempu. Cestou jsme si dali zmrzlinu a tady nechával Peťa jazykové domluvy na mě. Příšerné trapasy :) Na takové věci moc nemám.

Studená sprcha konečně byla příjemná, tak jsme se zase umyli... Tato noc už nebyla tak chladná jako předchozí, takže jsme dlouho seděli a povídali.

Den třináctý

Ráno jsme se vydali do opatství Jumieges. My jsme tam ale nešli, protože nás to nelákalo, jsou to poměrně slušné ruiny. Místo toho jsme okoukli hřbitov a usoudili, že je to opravdu hrozná díra :)

Pak jsme přijeli do hlavního města Horní Normandie - Rouenu. Kdysi tam byla upálena Johanka z Arku, a to město z toho těží dodnes. Je tam ulice Jany z Arku, most Jany z Arku, náměstí Jany z Arku, kostel Jany z Arku, muzeum Jany z Arku :) Přijeli jsme tam ale v nevhodný čas. Francouzi prostě do dvou nedělají nikde. I kostely jsou zavřený! Tak jsme se courali dost neuspořádaným městěm, tu hrázděný domek, tu funkcionalistická budova - a za ní na nás překvapivě vykoukla obrovská majestátní katedrála. Najednou se vyfotit teda rozhodně nedá, náměstí před ní je moc malinký :) Hlavní věž má 151 m a je z oceli. Boční portály jsou výjimečné pro menší města - ale tady jsou opravdu jenom boční. Zkrátka místní Notre Dame. Jsou tam i další dvě veliké katedrály, ale proti téhle jsou taky malinké a o ničem. Tak jsme si dali svůj druhý francouzský kebab u katedrály, pak jsme se prošli znovu na náměstí Johanky z Arku a podívali se do toho jejího kostela. Byl hodně zajímavý! Kombinace betonu, dřeva a oceli... Už jsme ale neměli moc času, tak jsme se vrátili k autobusu a jeli jsme na poslední nákup. Bohužel však do E.Leclercu. Tam neměli naši oblíbenou Růži z Loiry! Teda tu měli, dvakrát dražší než v Carrefouru, ale ty ostatní vína neměli... Tak jsme šli naslepo. Chystáme se teprve na ochutnávku :)

Poslední kemp byl maličký a klidný, výborně umístěný, zahrála jsem si na papparazzi (no nevím, jestli se to takhle píše) a pronásledovala všechny s foťákem. Byla to prča :) Vypili jsme spoustu zásob, zazpívali písničky, otrávili Portugalce, kteří nám přáli mor a kurděje, protože nemohli spát a rozešli se v dobré náladě.

Den čtrnáctý

Poslední ráno... Náčelník rozhodl, že odjezd bude až o půl jedenácté, abychom se stihli sbalit a vyspat... Jenže morová rána Portugalců byla tady. V sedm jsem se vzbudila hromy... V 7.07 jsme vstali, vylezli ven, hodnotili situaci a v 7.24 jsme byli sbaleni pod stříškou u koupelen a záchodů. A začala bouřka. Náš stan by to nevydržel, byli jsme rádi, že jsme to stihli sbalit, pár lidí tam s náma bylo. Už už to vypadalo, že bouřka odchází a najednou příšerná rána někde hodně blízko. A pak pršelo ještě další půlhodinu. Co ovšem dělat až do půl jedenácté? No přežili jsme to u snídaně, kafe, čaje a povídání...

Pak už jsme ale jeli do Giverny. Je to malinká vesnička mezi Rouen a Paříží, kde žil a pracoval Claude Monet. Slavný zakladatel impresionismu a jeho lekníny, japonský mostík, zahrada a barevný domek. Bylo to tam pěkné, nebýt těch davů... Procházet se tam o samotě určitě bylo inspirující :) A protože jsme neměli žádnou památku na Francii, koupili jsme si reprodukci obrazu Imprese. Je veliká a zatím nemá umístění, ale je nádherná.

No a pak už cesta k domovu. Bonbónkem na závěr byl průjezd Paříží, pod Eiffelovkou, okolo Louvru a vítězného oblouku, byla jsem moc ráda. A ostatní určitě taky :) Na benzince jsme ještě udělali společné foto a o půl paté ráno už jsme stavěli v Plzni a loučili se s prvními cestovateli... V šest přesně jsme byli na Černém mostě a náš výlet tím skončil. Byl úžasný, nezapomenutelný a my děkujem CK Mundo :)

Sumasumárum anóbrž Závěr :-)

Poznatky z cesty:

- skupinové slevy výrazné
- lepší je nakupovat v Carrefouru
- s Angličtinou neuspějete téměř nikde, jsou to žabožrouti :) "bonžůr" ani "parlé vu anglé" jejich jazykové schopnosti nerozvášní :-/ zabírá ale kupodivu Čeština ... když na vás melou i poté, co jste jim jasně oznámili, že "žen párlpa fránsé", tak na ně v klidu mluvte Česky ... oni už si to taky nějak přeberou :-)

A pak už mě nic moc nenapadá... Kontakt na nás máte, kdyby cokoliv, tak jsme k dispozici.

Lenka&Petr